„We have two lives, and the second begins when we realize we only have one.“ (Confucius)
Tento citát naprosto skvěle odráží můj postoj k životu. Dnes už mohu říct, že jsem měl štěstí a začal jsem žít svůj druhý život.
Ale ne vždy tomu bylo tak.
V jednom z prvních článků jsem psal o tom, jak jsem skončil na dně, jaké to tam bylo a jak jsem se z toho poměrně dobře dostal. Ale jen málo lidí ví, jak moc blízko smrti jsem byl. A jak moc ku prospěchu věci to bylo.
Již nějakou dobu jsem běhal, abych měl čas přemýšlet. V té době byla totiž drtivá většina mých dní jako v akváriu. Nebylo tomu jinak ani tehdy. Bydleli jsme v pražských, kopcovitých Košířích, které jsou krásným místem pro bydlení a výzvou pro běžce. Stačí abych zavřel oči a vzpomněl si na ten prosincový podvečer, když jsem se rozhodl, že si dám jednu z náročnějších tras.
Venku bylo kolem nuly, na cestě štěrk od posypových vozů. Chodníky pokrýval většinou černý, téměř roztálý sníh. Byl místy nepříjemně zmrzlý. Obloha byla zatažená, padal mokrý těžký sníh a foukal studený vítr.
Z mé šest kilometrů dlouhé trasy si pamatuji úsek od stanice metra Radlická směrem ke stanici Jinonice. Tento úsek je ve stoupání se čtyřmi pruhy. Téměř vždy je zde zvýšený provoz a nebylo tomu jinak ani tehdy.
Když jsem běžel, tak jsem si v myšlenkách vyčítal, že jsem nula.
Ptal jsem se sám sebe, proč tomu tak je. Co jsem udělal špatně. Říkal jsem si, jak těžké to musí být pro mou rodinu i okolí v práci. Snažil jsem se to všechno udýchat. Dával jsem pozor, abych neuklouzl na zmrzlém sněhu. Světla aut se mi míhala před očima a v tom jsem vedle sebe periferně uviděl projíždět kamión a mě napadlo, že bych to tady ukončil. Regulérně se mi vedrala do mysli otázka, zda by nebylo pro všechny lehčí, kdybych tady nebyl. Zbytek trasy jsem nad tím momentem přemýšlel.
Jakmile jsem přiběhl domů, tak jsem šel pozdravit své nádherné holky a když jsem je viděl, jak si hrají, tak jsem se neudržel a začal jsem dojetím brečet.
Uvědomil jsem si, že mám pouze jeden život a musím se tak chovat. Byl to ten zlom, který mě přesvědčil zavolat na psychiatrii a vše ostatní je už jen historie.
Dotknout se smrti, byť jen myšlenkou, je strašně osvobozující.
Od té doby se ze mě stal daleko více pozitivní člověk. Užívám si každý jeden den, každé počasí, každou situaci. Pokud nejde o život, nejde o nic. A když mám pár horších dní, tak hledám způsob, jak se zpátky vrátit na onu vlnu štěstí. Jen málokterá situace mě dokáže rozhodit. Není to tak, že by se ze mě stal ezoterik. Stále vnímám stres nebo tlak. Ale nyní jej ovládám a ne opačně.
Bylo by super si to uvědomit i bez myšlenky na sebevraždu. A všem, kterým se to povedlo gratuluji. Ta hranice je velmi tenká. Hranice mezi štěstím a smutkem. Nebojte se o problémech hovořit. Nikdy na nic nejste sami a vždy ve svém okolí najdete někoho, kdo vám podá pomocnou ruku. Podobně jako mě moje žena, dcera, rodiče, ale třeba i šéf.