V roce 2013 jsem zažíval jeden velký mejdan. Myslel jsem si, že jsem na naprostém vrcholu toho, co jsem považoval za nejdůležitější. Každý víkend jsem trávil v nějakém klubu, kde jsem utrácel peníze, které jsem vydělával během týdne prací popeláře. Od pondělí do pátku jsem na sebe oblékal zelený pracovní oděv, tahal těžké popelnice nebo kontejnery. Opravdu jsem musel dřít, abych si v pátek na sebe vzal košili a v barech kupoval Möety. Musel jsem skloubit práci se studiem na soukromé výšce. Měl jsem Škodu Felicii, ale spolužáci měli lepší auta. Proto jsem vždy parkoval o pár ulic dále a docházel pěšky.
Uznávám, byla to přetvářka. Ale ani dnes nejsem schopný říct, kde jsem se cítil lépe. Která role mi vyhovovala více. Určitě mě obě polohy nějakým způsobem formovaly. Ale byl to hezký balanc. Zažíval jsem euforii, ale zároveň jsem byl nohama pevně na zemi. Věřím, že to mám takto dodnes.
V létě 2014 mi můj velký mejdan pomalu končil.
Netušil jsem, že jedna noc na festivalu Beats 4 Love změní můj život. Nezapomenu na ty dva stromy v DOV (Dolní Vítkovice). Když zavřu oči, tak jí tam stále vidím. Stála tam nádherná žena, stála tam moje budoucí žena a jejímu pohledu nešlo odolat. Po pár týdnech vztahu, mi Markét oznámila, že plánuje letět do USA. Vůbec se mnou nediskutovala. Já si mohl pouze vybrat. Buď se k ní přidat nebo dál trčet na zadku v Ostravě. Pro mě to byl zlomový okamžik.
Přesně jak jsem napsal v úvodu, myslel jsem si, že jsem velký frajer a svět mi leží u nohou. Možná mi u nohou něco leželo, ale svět to určitě nebyl. Velmi rychle jsem zjistil, že jsem nikdo. Můj bazén byl v lokalitě pro sociálně slabší. Od místních obyvatel jsem neměl absolutně žádný respekt. Jak bych také mohl, když jsem nedokázal mluvit anglicky. Byla to hrůza, chtěl jsem domů. Asi po dvou týdnech jsem standardně přijel domů na svém kole. Namířil jsem si to rovnou do pokoje a začal brečet. Nezmohl jsem se na nic jiného. Hodinu jsem tam doslova Markétě brečel na rameno, byl jsem na dně, byl jsem zoufalý a chtěl jsem zmizet z povrchu zemského. V té době to bylo poprvé, dnes vím, že ne naposledy.
Vědět, že jsem nula. Sakra nepříjemný pocit.
Ta realita mi nechutnala, ale zároveň ta situace byla krásná. Nebyl jsem na ní totiž sám. Markét tam seděla naproti mně a celou hodinu mě utěšovala. Byla tam se mnou a byla tam pro mě. Pokud jsem v životě měl jednou štěstí, tak to bylo v tu osudovou noc na B4L.
Říká se, že člověk musí spadnout na úplné dno, aby se mohl od něj odrazit, a to byl můj případ. Další den jsem naklusal do kanceláře vedení apartmánového komplexu a řekl, že takhle to dál nepůjde. Přišel jsem tam s plánem, jak celou situaci můžeme zvládnout. Nenaučil jsem se anglicky přes noc, ale připravil jsem se. Vše jsem si vypsal na papír a snažil se to nějak odprezentovat. K mému úžasu jsem získal 100 % podporu. Dokonce se mi omluvili za jednání. Nejproblémovější rodiny ztratily přístup na bazén a já začal po večerech zdokonalovat angličtinu. Ve volných chvílích jsem četl příručku plavčíka. Díky všem těm krokům jsem nakonec získal cenu pro plavčíka měsíce, ale také respekt u nájemníků.
Na začátku prázdnin jsem chtěl odjet jako zpráskaný pes, ale nevzdal jsem to. Abych na konci byl vyhlášen nejlepším plavčíkem a ještě dostal nabídku stát se instruktorem první pomoci. To jsem odmítl a společně s Markét jsme zamířili do Anglie.