Když jsme se vrátili z USA, byl jsem regulérně naštvaný na celou zemi, na všechny lidi.
Stále jsem všechno srovnával.
- Celé léto sluníčko a krásných 35 nebo chladný podzim v Ostravě?
- Miami, New York, Washington anebo Praha, Brno?
- Fordy Mustang a F-150 a Škoda Octavia, Fabia?
- Burger, BBQ Wings nebo svíčková?
- Usměvaví lidé se skvělou náladou a naštvaní Češi, kteří pořád remcají?
A takhle bych mohl pokračovat. Ve srovnávání problém nebyl. Hloupé bylo, že jsem všem cpal své názory. Nikdo neměl pravdu a všechno bylo špatně, včetně rodiny nebo kamarádů.
Dnes si myslím, že to byla nedostatečně nasycená touha po zkušenostech. Byl to můj vnitřní hlas, který mi říkal, že musím ještě do zahraničí, abych se dále učil. A tak jsme se za půl roku od návratu z USA stěhovali do UK.
Vybrali jsme si průmyslové město Manchester.
Město, které je velmi specifické a unikátní svou kulturou, vášní k fotbalu nebo stylem jazyku. O to více jsme si město oba zamilovali. Přiletěli jsme v dubnu se 4 kufry a financemi na 2 týdny. První úkol byl tedy velmi snadný, museli jsme si najít rychle práci. Povedlo se nám to za 3 dny.
Mé první kroky vedly do mlékárny Müller, kde jsem první den dělal na výlevce zkaženého mléka. Jako popelář jsem byl zvyklý na ledasco, ale tohle byla jiná káva, teda mléko. Naštěstí to netrvalo dlouho a po pár týdnech si mě stáhli kluci z expedice. Nakládali jsme trucky vozíky s mlékem. Na běžné dvanáctce jsem nachodil kolem 40 km a většinu z té vzdálenosti jsem tahal vozíky o váze 100 kg plus. Byla to dřina, ale dobře placená. Po 3 měsících mě vyhodili, jinak by mi museli dorovnávat mzdu kmenových zaměstnanců. Musel jsem hledat znovu, což chvíli trvalo. Zkusil jsem si výrobu na plastové láhve, sýrárnu, malý rodinný e-shop s fotbalovými předměty nebo třeba práci ve skladu Adidasu.
Nic mi nebylo dost dobré.
Nehodlal jsem se smířit s myšlenkou, že já budu dělat skladníka dalších 10 let, nechtěl jsem pracovat od rána do večera. Toužil jsem po svobodě, ideálně pracovat z Bali a mít měsíční mzdu 10 000 liber týdně. Mým snem bylo podnikat, tak jsme si založili s dalším Čechem v Manchesteru video produkci. Tomáš si videem uměl vydělat, v ČR točil svatby. Já jsem si asi 3 měsíce hrál na youtubera. Byli jsme bez zkušeností v cizí zemi, ale měli limited company. Chodili jsme na různá jednání a získávali první zakázky, u kterých sice nebyl profit, ale mysleli jsem si, že jsme strašně cool.
Natočili jsme pár společných videí, můžete vidět tady:
Bylo to super a hodně jsem se toho naučil, ale s Tomášem jsme si vlastně nikdy nerozuměli. Od začátku byl tento projekt určený k zániku. Ačkoliv jsme na tom projektu dělali asi rok, tak nikdy nebyl ziskový. Uvědomil jsem si, že podnikání nebude pro mě ta správná cesta k úspěchu.
Rozhodl jsem se, že půjdu pracovat, a tak jsem nastoupil do nového skladu XPO Logistics. Byl to úplně nový projekt, který spočíval v rozvozu potravin společnosti Iceland. Tohle byl velký break point mého života. Konečně jsem přestal hledat a vymýšlet zkratky, začal jsem na sobě makat.