Dnes je to téměř rok, kdy jsem si uvědomil, že jsem v prdeli. Tehdy jsem si myslel, že jsem úplná nula, naprostá troska. Zpětně se na to dívám jinak, jsem za všechno pokorně vděčný. Hodně věcí jsem musel změnit, donutilo mě to přehodnotit priority, stanovit si ony hodnoty. Ale hlavně věřím, že jsem se stal lepším manželem, otcem, manažerem, kolegou, kamarádem, ale třeba i synem.
Proč o tom píšu?
Víte, dlouho jsem nad tím přemýšlel. Zvažoval jsem všechna pro a proti, teda alespoň ta, která mě napadla. Nejsem naivní a vím jaký internet může být. Pro některé budu slaboch, který musí brát antidepresiva. Ale pak tady mohou být tací, kteří zažívají něco podobného a neví, jak s tím pracovat. Já jsem taky nevěděl, dokud jsem si nepřečetl článek na CZECHCRUNCH s Lukášem Strnadelem, který zažil to stejné. Díky tomu, že se rozhodl o tom mluvit, jsem si uvědomil, že se i mé problémy dají řešit.
Žijeme v extrémně rychlé a náročné době, dokonce i bez toho všudypřítomného Covidu. Tlak na úspěch je čím dál větší. Ale nejen v byznyse, také v domácnosti nebo společnosti obecně. Jen si porovnejte nároky na otcovství (mateřství) nyní a našich rodičů. Každý den řešíme různé situace, kde si dáváme pozor na každé slovo. Média nás denně zaplavují negativními zprávami. K tomu si každý z nás nese nějakou zátěž z dětství. Pak stačí málo a vše se sesype jako domeček z karet. To byl také můj případ.
Vyléčit zlomenou duši je náročnější, než se na první pohled zdá.
Jsem otevřený člověk, ale i já jsem se dlouho styděl o tom mluvit. Brát antidepresiva a mít psychologa je stále v mnoha ohledech společenské tabu. A jelikož si myslím, že je nejdůležitější o tom problému s někým mluvit, někomu se svěřit. Tak proto píšu celý tento příběh. Překonat tyto problémy sám je téměř nemožné. A pokud tohle psaní pomůže, byť jedné osobě, tak to splní svůj účel.
Co přesně jsem zažíval popisuje text níže, který jsem poslal loni před Vánocemi rodině. Nic, jsem neupravil, je to přesně tak, jak jsem to poslal před rokem.
Ahoj, chtěl bych vám něco říct.
Nevím, jak se to jmenuje přesně, ale trpím na deprese, úzkost, možná mám syndrom vyhoření. Nevím. Párkrát jsem měl panickou ataku, kdy jsem nemohl skoro nic dělat. První silná byla loni, když jsem letěl na Filipíny. Druhá v první vlně Covidu a třetí minuly týden. Ale tuším, že to celé začalo někde dál v historii. Nevím, zda je to způsobeno prací, tlakem, že se musím postarat o moje dvě princezny nebo jenom, že nedokážu vnitřně dospět. Možná to může mít spojitost s dětstvím. Opravdu nevím. Ale je to vlastně jedno.
Projevy jsou takové, že mi prostě nefunguje mozek, nedokážu přemýšlet, mám výpadky paměti. Buší mi srdce, mám závratě, píská mi v uších, je mi na zvraceni, špatně vidím. Všechno se to stupňuje až do chvíle, kdy mám pocit, že jsem v bublině a v tu chvíli můžu už jenom brečet. Vsugeroval jsem si, že mám nějakou vážnou neurologickou nemoc a umřu. Teď, jak to píšu, tak to zní dost abstraktně a vlastně zvláštně. Ale v těch chvílích to taková prdel není. Už půl roku chodím na psychoterapie k psychologovi, který se mi snaží pomoci. Více než rok řeším všechny problémy s neurology a dalšími specialisty. Mimo jiné jsem navštívil revmatologii, ortopedii, orl, vyšetření cév a žil, MRI atd… vše a vždy negativní. Takže jsem skončil zase u té hlavy. Což může být pozitivní, ale vyléčit zlomeninu nohy je asi snazší.
Před pul rokem jsem byl na psychiatrii a v lednu jdu zase. Nevím, zda budu brát antidepresiva nebo ne. Vnitřně s tím chci stále bojovat. A abych s tím mohl lépe bojovat, tak to musíte všechno vy vědět, abych nemusel nic skrývat. Market to samozřejmě ví celou dobu a je v první linii, má můj respekt, že to dokáže zvládnout. Bez ní bych to určitě nedal. Nikdy ji to nebudu moci oplatit. Potom jsem to probíral s Vaškem a ten vlastně ví celou story. Včera na psychoterapii jsem o tom mluvil s psycholožkou a bylo to tak emočně silné, že jsem se neudržel a znovu jsem brečel, poprvé v životě před cizí osobou. A dneska jsem to všechno řekl Alexovi (můj šéf) a taky to nebylo nejlehčí. Ale musí to tak být.
Proč to všechno zmiňuji a píšu? Jsou to první kroky, jak z toho ven. A dneska vím, že to sám nezvládnu. Chci ať víte, že za těmi všemi úsměvy na fotkách jsou i negativní věci, které zažíváme všichni a ani my s Markét nemáme hvězdičkový život. Za peníze si štěstí člověk nekoupí. Dnes už to vím. Nelituji toho, kde jsem se dostal a dneska už z toho ani nehodlám utéct. Ale ta daň za úspěch může být vysoká. Nechci, abyste mě litovali, nechci abyste se chovali jinak. Nebojte se, ani já se nechovám jinak, nejsem blázen nebo psychopat. Jen když přijedeme, tak chci mít čisty stůl a nechci, aby vše skončilo přetvářkou. My si to jedeme do Ostravy užít. A už se na vás těšíme.
Řekl jsem si, že budu maximálně transparentní a ochotně popíšu každý detail toho, co jsem zažíval. Ale hlavně bych chtěl psát o tom, jak jsem tu nemoc zvládl. Ačkoliv stále musím brát Sertralin, který je z kategorie SSRI antidepresiv (Selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu), tak za sebe jsem již nyní vítěz. Protože v tomhle případě platí více než kde jinde přísloví: „Cesta je cíl.“